Šraddhá satsang

23. dubna 2012 po návratu z návštěvy dvou ášramů v oblasti Džódpuru (přečtěte si zde) do Džadan ášramu, měl Svámídží překrásný a velmi inspirující satsang o vztahu gurua a žáka a o důvěře.

Svámídžího satsang 23. dubna 2012 v Džadan ášramu

Dnes jsme jeli navštívit některé další ášramy, ale než vám o tom povím, je zde ještě něco jiného, co je třeba říci.

Lidé přicházejí ke světcům a říkají: „Ó Bábdží, v životě ničeho nedosahujeme, naše přání se neplní, udělej pro nás něco, dej nám své požehnání." Bůh nám ale dal dvě zdravé ruce, dvě zdravé nohy a to, co je mezi ušima. Dal nám něco, co nazýváme mozkem, takže jsme plně vybaveni k tomu, abychom náš vlastní život učinili úspěšným. Od narození je každý nazýván šúdrou (nejnižší kasta v Indii), naše karmy předurčují naše společenské postavení a skrze purušárthu, upřímnou snahu a práci, lze dosáhnout všeho.

Když si člověk plně uvědomí svůj životní cíl, což znamená, že ví, kam by měl jít a čeho by měl v životě dosáhnout, pak potřebuje požehnání. Potřebujeme podporu, abychom dosáhli našeho životního cíle. Naše mysl a indrije (smysly), pokulhávající kvůli nevědomosti, jsou na tom stejně jako kulhající člověk, který potřebuje dřevěnou hůl kvůli potížím při chůzi. Kródha - hněv je v každé bytosti a důvodem hněvu je bhaja - strach. Hněv vyplývá ze strachu. A spolu s hněvem přichází íršjá - žárlivost. Ostny žárlivosti člověku neumožňují pokrok a rozvoj. Náš satagurudév svámí Mádhavánandží Bhagván řekl:

"Kapata kí bhakti Prabhu nahi máné, sačé račé Madana Gópál"

Bůh nepřijímá falešnou oddanost, je možné Jej dosáhnout jen s čistým srdcem a upřímností.

Pokud v sobě máme nepoctivost, žárlivost a strach, pokud máme v mysli pochybnosti, pak vzniká rága a dvéša – náklonnost a nenávist. Z dvéši vzniká kródha, výsledkem kródhy je bhaja (strach) a to vše vede k sobeckému postoji naší mysli a smyslů. Sakám a niškám znamená sobecký a nesobecký. Tam, kde je sobectví, vznikají touhy – chci tohle a chci tamto - a roztáčí se kolo rágy, dvéši, kámy, kródhy, mady, lóbhy a móhy. Tak je člověk zotročen ve svém kruhu a není schopen se z něj vymanit. Ať je to žák, bhakta, student, sedlák nebo někdo jiný, pokud má v mysli pochybnosti, nezáleží na tom, kolik času má k dispozici, není schopen dosáhnout svého životního cíle.

Šli jsme tedy na návštěvu do ášramu jedné sádhví, naší dobré přítelkyně, světice džinistického náboženství. Před mnoha lety si uvědomila, že společnost její tehdejší duchovní skupiny jí nevyhovuje. Opustila je tedy, ale pokračovala samostatně ve svém životním hledání ve vnitřní džungli, ptala se sama sebe: „Kvůli čemu jsem se zřekla svého domova, čeho mám dosáhnout, co je smyslem mého života?" Životní situace té ženy byla čím dál horší a obtížnější. Navštívila mnoho světců, všichni jí dali své požehnání, když se však dozvěděla, že paramhans svámí Mádhavánandží, náš Holygurudží, je v Džadan ášramu, přišla sem. Díky Holygurudžího daršanu získala nesmírný vnitřní klid. Jednou nebo dvakrát za měsíc přicházela, aby se setkala s Holygurudžím a když Gurudží jel do Džódpuru, určitě ho navštívila tam. Neměla dokonce ani stálé místo, kde by pobývala. Sádhu je doma všude, kamkoliv přijde. Poprosila Gurudžího: „ Ráda bych zůstala v ášramu a sloužila vám, ale přeji si dosáhnout životního cíle. To je důvod, proč jsem přišla."

Všichni víte, že mezi guruem a žákem musí být absolutní vzájemná důvěra. Země se může vychýlit ze své pozice, hory jako Himaláje se mohou začít otřásat, ale důvěra žáka ke guruovi by měla stále zůstat nehybná, neotřesitelná. Objeví-li se v mysli žáka pochybnosti, pak se pouto s Mistrem přetrhne a to žáka uvrhne opět do kruhu zrození a smrti, lakh čaurásí. Proto světci a mahátmové říkají: „. Cesta bhakti je jako ostří meče a kráčet po ní je velmi obtížné."

Říká se, že za starých časů rišiové a muniové dávali svým žákům velmi těžké zkoušky. V současné době, pokud je guru na žáky trochu přísný, odpoví: „Ó, gurudévo, tady je Tvůj ášram, tady jsou Tvé věci a my odcházíme." V současné době Mistr nemůže říci svému žáku vše, protože žák by to neunesl. Stejně jako dnešní rodiče nemohou říci vše svým dětem, které na ně pohlížejí jako na své služebnictvo. Myslí si: „Majetek rodičů je náš, od narození na něj máme nárok." A pokud rodiče řeknou něco svým dětem příliš ostře, děti zavolají policii, řeknou to ve škole a tak dále. Na druhé straně ještě jsou takové děti, které žijí v duchu úplné služby a poslušnosti vůči rodičům, a tyto děti se v životě rozvíjejí a dosahují pokroku.

Jeden mahátmá řekl: „Stejně jako maminka, tatínek, teta, strýc a prarodiče milují děti, tak guru miluje své žáky." Takovou lásku, náklonnost a požehnání jsem dostával od Holygurudžího. Velmi se o mě staral a myslím si, že s takovým guruem se setká jen pár lidí. Gurudží neustále pracoval se svou málou a lidé se ho ptali: „Gurudží, už jste starý, důchodového věku a v životě už jste udělal tak mnoho mál. Proč ještě pokračujete?" Gurudží odpověděl: „Dělám to pro své žáky.“ Jednou měl Gurudží horečku 39 stupňů Celsia, měl silnou rýmu a kašel, bylo to v zimě, ale On stále seděl přikrytý spoustou dek a opakoval mantru s málou. Někdo mu řekl: „Gurudží, dnes jste nemocný. Dnes si odpočiňte.“ A On odpověděl: „Dnes nemohu odpočívat, Mahéš dnes moc potřebuje mou málu. Má potíže.“ A byla to pravda. Gurudží mi dal spoustu lásky; doufejme, že některý další guru také bude schopen dát svým žákům tolik. A doufejme, že žáci tomu porozumí.

Gurudží řekl té sádhví z Džódpuru: „Ó, dcero, to je všechno velmi pěkné, ale tvá přání dokáže vyplnit pouze Mahéš. Až přijede, měla by ses s ním určitě setkat.". Tak jako suché rostlinky čekají na déšť, tak čekala i ona. Když jsem přijel, okamžitě dorazila v doprovodu několika dalších džinistů. Setkala se se mnou a Gurudží mi řekl: „Mahéšvaránando, dej jí své požehnání." Odpověděl jsem: „Gurudévo, jak mohu dát požehnání, když jsi tady Ty?" Dokud Mistr koná svou povinnost, žák nemá právo dát jakékoliv požehnání. Holygurudží jezdíval na mnohá místa – do Bombaje, Ahmadábádu, Kalkaty a pokud ho tam někdo požádal o guru mantru, Gurudží řekl: „Jděte do Bóla Gúdy, tam žije šrí Maháprabhudží, získejte zasvěcení od Něj.“

Sedí tu s námi Késa Rámdží z Džalore. Jeho otec chtěl od Holygurudžího získat mantra díkšu, ale Gurudží ho odmítl, řekl: „Ne, ne Pukh Rádždží, zajeď do Bóla Gúdy, tam je Maháprabhudží. Dokud vládne král, královský princ nemá právo usednout na trůn.“ Když Késa Rámdžího otec přijel za Maháprabhudžím, bylo mu řečeno: „Dal jsem ti už díkšu přes Mádhavánandadžího." Pukh Rádždží byl ale neoblomný, protože Gurudží mu řekl, aby si vzal mantru od Maháprabhudžího. V té době jeho životní situace a materiální zázemí nebylo takové jako dnes. Dnes se mu ve společnosti dostává velkého respektu, v jeho domě je klid, bohatství, riddhi a siddhi, a dodnes je v jejich rodině hluboká tradice bhakti. Každý večer zpívají modlitbu, portréty Maháprabhudžího a Holygurudžího mají ve všech svých obchodech a každý den je uctívají.

Pojďme se vrátit k našemu příběhu. Požádal jsem Gurudžího, aby jí dal požehnání, ale On odpověděl: „Já budu pouze praktikovat málu, ty s ní promluv a dej jí požehnání." Žena přijela v doprovodu jednoho obchodníka, pana Mehty. Sedla si ke mně, dala se do pláče a řekla: „Přála bych si zůstat ve Tvé blízkosti, budu ti dělat sévu". Řekl jsem: „Já většinou žiji v zahraničí a tam je dost lidí, kteří se o mě starají." Ona odpověděla: „Půjdu kamkoliv budeš chtít, budu v džungli nebo pod stromem, s jídlem nebo bez jídla, budu ti sloužit, ale chci tvé požehnání, aby byl naplněn smysl mého života."

Představte si situaci člověka, který se vám zcela odevzdal a vy ho odmítnete. Představte si, jakou bolest musí zažít. Obrovskou. Pokud však ten člověk je skutečným žákem, pak tam žádná bolest není.

Jako tomu bylo s Ékalavjou, který přišel ke guruovi Drónáčárjovi, aby se naučil lukostřelbě. Drónáčárjadží se ho zeptal: „Ekalavjo, jsi královského původu?" „Ne", odpověděl Ékalavja. Guru řekl: „V tom případě tě tady nemohu učit! Odejdi. Tento gurukul je pouze pro královské prince." Ékalavja si pomysel: „Gurudév řekl, že tady mě nemůže učit, to znamená, že mi dá znalosti někde jinde." Ékalavja odešel do lesa, vyrobil si sochu gurudéva a začal nacvičovat lukostřelbu. Všichni ten příběh znáte. Jednou se Drónáčarja vydal se svými žáky do lesa. V lese zaslechli štěkot psa, který ale znenadání utichl. Po chvíli spatřili psa s tlamou tak plnou šípů, že už nemohl štěkat. Nebyl však zraněný, neukápla mu ani kapička krve. Jedním z žáků, kteří Drónáčarju doprovázeli, byl také Ardžuna, který již dokončil své učení a stal se nejuznávanějším ze všech lukostřelců. Ardžuna zíral na ten zázrak a okamžitě se zeptal Drónáčarjadžího: „Gurudévo, řekl jsi mi, že žádný jiný lukostřelec není tak dokonalý jako já, ale podívej se na tohle. Kdo tohle dokáže?" Drónáčárjadží odpověděl: „Pojďme ho najít!" Došli na místo, kde se Ékalavja cvičil v lukostřelbě a Drónáčárja se zeptal: „Kdopak jsi?" „Jsem Tvé dítě, Tvůj bhakta a žák," odpověděl Ékalavja. Drónáčárja se ho zeptal: „Kdo tě naučil těmto dovednostem?" A Ékalavja odpověděl: „Ty, Gurudévo. Řekl jsi, že mě nemůžeš učit v gurukulu, ale usídlil jsi se v komnatách mého srdce a všemu jsi mě naučil.“

Když má bhakta takovou šraddhu - důvěru ke gurudévovi, pak nezáleží na tom, kde je gurudév fyzicky, protože jeho milosrdenství a požehnání neustále plyne. Někteří lidé si myslí, že když je gurudév někde jinde, nemůže nás vést a chránit. Pro požehnání ale neexistují hranice a v tom, kdo je obdrží, není nikdo upřednostňován. Každý bhakta má právo dostat požehnání. Jiná věc ale je, jsme-li schopni si ho udržet. Nezáleží na tom, kolik vody nalijete do džbánu, pokud je na dně díra, všechna voda vyteče. Ta díra znamená pochybnosti v mysli žáka.

Tak jsem té sádhví řekl: „Zůstaň tam, kde obvykle žiješ, je tam jeden strom khédžarí, posaď se pod něj a dělej svou sádhanu podle svého džinistického náboženství." A instruoval jsem podnikatele, který byl s ní, aby jí postavil meditační chýši. Potom odešla. Nezůstalo však u jednoduché chatky z trávy. Současně s chatkou byl postaven i malý krásný ášram a sádhanová jeskyně. A dodnes tato sádhví, tato šišja a mahátmá tento ášram zvelebuje, skrze svou sádhanu, směřovanou k Božské Matce, jej proměňuje v místo velké krásy a duchovnosti. Je tam 108 soch různých podob Padmávatí mátá a mnozí lidé tam rádi přicházejí.

Dnes jsem tam jel, abych dal požehnání ke slavnostnímu otevření. Když jsem se jí zeptal: „Vzpomínáš si na ten den před 14 lety?" Se slzami v očích mi odpověděla: „Trochu jsem se bála řídit se tím, co jsi řekl, ale zároveň jsem plně důvěřovala tvým slovům a ta se stala pravdou." Říká se:

„Čanda tálé, Súradž tálé, Mahápurušon ké vačan kabhí nahi talé."

Měsíc a slunce mohou změnit svůj směr, ale slova světců se vždy vyplní.

Podobně se říká v jednom bhadžanu:

"Mana sab khoyo re kusangiyo ke sang."

„O má mysli, všechno jsi ztratila na kusangu, ve špatné společnosti."

To znamená, že při kusangu se do vaší mysli dostanou takové vritti, že vše ztratíte. V očích každého je jasně vidět, jaký druh vritti má v mysli.

Když byl Holygurudží poprvé v zahraničí, dali mu chléb a máslo. Řekl, abych mu namazal krajíček chleba máslem, tak jsem na něj dal tenkou vrstvu. Gurudží říkal: „Dej tam víc a víc a ještě víc," dokud vrstva nebyla tak silná jako vnitřní bílá část kokosu. Pak se mi podíval do očí a řekl: „Co si o tom myslíš?" Odpověděl jsem: „Gurudží, je tam možná až příliš mnoho másla, a už teď máš problémy se srdcem, s cukrovkou a tak dále." Gurudží pouze řekl: „To ale není tvůj problém, nech mě najíst!" „Jak si přeješ," odpověděl jsem. A tak to je.

Když se člověk podívá na psa, vidí mu na očích, jestli ho chce pokousat nebo jestli zůstane v klidu. Totéž se týká slona, i z jeho očí vyčtete, jak se zachová. Rovněž podle očí poznáte, jací jsou lidé. Dnes, když jsem viděl v očích této sádhví, jaký pokrok udělala, kolik sádhany vykonala, jak velkou úctu má k druhým, připomněl jsem jí: „Pamatuješ si, kolikrát jsi plakala během sádhany ve své meditační jeskyni?“ Řekla: „Ano, gurudévo, máš naprostou pravdu, ranilo mě to, že jsi mě poslal pryč, ale opakovala jsem si slova Holygurudžího: „Neboj se, on je stále s tebou – a měla jsem naprostou důvěru, že tvé požehnání musí přinést své plody.“

Nyní žijeme v éře titulů. Nazýváme lidi doktorem, inženýrem, profesorem. Řekněte mi ale, jaký titul měl Bůh Krišna. Byl známý jednoduše jako Krišna. A co Bůh Ráma? Jeho jméno má jen dvě slabiky, Rá - ma, to je vše. Pán Buddha a Ježíš Kristus také neměli žádné tituly. Přesto je teď uctívá celý svět.

Abychom tedy pokračovali v naší dnešní cestě - dospěli jsme do malé vesničky Ašótra, někde v rádžasthánské poušti. Žil tam velký světec, který byl také nevzdělaný, stěží se dokázal podepsat. Jmenoval se Khéta Rámdží mahárádž. V současné době ho celá rádžpuróhitská kasta, stejně jako ostatní lidé, uctívají jako svého boha, jsou to božské vlastnosti, které ta osobnost má, jež jsou uctívány. Říká se: „Chceme člověka se silou charakteru, nikoli s mocí peněz. Rozhodující je kvalita, nikoli kvantita." Jeho nejdůležitější žák, jeho nástupce, měl také jen jeden nebo dva roky oficiálního vzdělání, nebyl schopen ani přednášet, ale svou sádhanou, úctou, bhakti a svým chováním ke gurudévovi získal veškeré poznání, kterým sjednotil rádžpuróhitskou společnost celé Indie. Učinil jméno svého gurua známým jako Brahma svarúp.

Pravý žák uctívá svého gurua a tím se mu dostane božského poznání, ale člověk, který myslí na sebe, využívá majetek gurua pro vlastní zisk, zneužívá to, co mu bylo svěřeno, působí ášramu velké škody. Každý žák může dosáhnout Nejvyššího, ta možnost tady je. My jsme ale slabí, protože nemáme důvěru. Maháprabhudží říká v jednom bhadžanu:

„Pokud tě budu chtít prodat, musíš být připraven na to, že budeš prodán

a v tom případě prodám sám sebe místo tebe.

Musíš být připraven dát svou kůži na výrobu mých bot

a v těch botách pak se mnou překročíš oceán světskosti.“

Dejme tomu, že máme dřevěný člun, který pluje přes moře. Když do něj zatlučete železný hřebík, pak se jako součást loďky dostane přes moře. Pokud ale hřebík zůstane oddělen a hodíte ho do vody, okamžitě klesne ke dnu. Dokonce i kámen může překonat oceán, pokud zůstane na palubě lodi. Vy však víte, že loď byla vyrobena Mistrem, někým, kdo to umí.

V našem Óm ášramu je několik kusů neopracovaných kamenů nepravidelných tvarů, které jen tak leží někde ve skladu a pak jsou zde jiné kameny, které již byly umělcem vyřezány do krásné sochy, podoby boha. Takový umělec nemá velké vzdělání, má jen kladivo a dláto ve svých rukou, ale ovládá dovednosti, jak ji vyrobit. Pak sochu vezmeme, umístíme ji do chrámu a uctíváme ji jako Boha. A ke komu děláme púdžu? Je to vlastně púdža tomu umělci, jehož dovednosti, znalosti a bhakti, které vryl do sochy, daly zvláštní moc tomuto kusu kamene, který teď uctíváme. Podobně tak je malé dítě pouhým kusem hlíny a pokud rodiče chtějí, mohou z něj udělat překrásnou sochu. Stejně tak guru dokáže stvořit podobu Božství z čerstvého jílu - z žáka.

Tak jsem vám trochu popsal naší dnešní cestu, kterou jsme podnikli s úmyslem objasnit, že rišiové, muniové a mahátmové nebyli přítomni jen v dávné historii, ale jsou s námi i dnes. A zůstanou s námi stále, neboť sanátan dharma je věčně živé náboženství. A linie guru - žák bude i nadále její nedílnou součástí.

Holygurudží často vyprávěl jeden příběh: Byl jeden žák, jménem Upmanju. Byl synem prostého sedláka. Už od svých tří nebo čtyř let stále říkal rodičům: „Chci jít za gurudévou a žít s ním v jeho ášramu." Ráno, v poledne i večer obtěžoval ostatní neustálým opakováním svého přání. Když mu bylo něco přes pět let, otec ho konečně vzal za Mistrem, který žil v té oblasti, a jehož jméno bylo Dhaumja Riši. Otec řekl: „Ó gurudévo, tento chlapec pořád pláče, že chce žít s tebou, prosím přijmi ho do svých služeb." Gurudév se podíval na chlapce a řekl: „Ano, ten hoch má určité vnitřní kvality, ale nejprve bude muset projít zkouškou. Dobrá, nechte ho tady." Chlapec byl blažený: „Dostal jsem svolení žít v gurukulu, cesta k mému štěstí se otevřela." Otec odešel a gurudév přidělil chlapci první úkol: „Synu, Upmanju, tvou prací bude postarat se o naše krávy při pastvě na polích. Ráno vstaneš, nejprve nasbíráš dřevo na oheň a pak vezmeš krávy na pastvu. Večer je přivedeš zase zpátky.“ Takto to šlo po mnoho dní. Upmanju trávil celé dny na pastvinách a v noci spával s kravami v gósále. Po deseti dnech, kdy Upmanjuovi nikdo nenabídl jídlo ani vodu, se gurudév zeptal jiného žáka: „Jak Upmanju přežívá? Zavolej mi ho." Upmanju přišel a Mistr se ho zeptal: „Synu, v ášramu nejíš. Co tedy jíš?" Upmanju odpověděl: „Gurudévo, chodím na bhíkšu, vyžebrám ve vesnici jídlo a potom ho sním." Gurudév velmi zpřísněl: „Chlapče, to je špatně! Jak můžeš jít na bhíkšu a sníst ji, aniž bys ji nabídl svému Mistrovi? To je zlé!" Upmanju se omluvil: „Prosím, odpusť mi, gurudévo, bylo to z nevědomosti, nevěděl jsem o tomto pravidle." Od tohoto dne cokoli Upmanju dostal jako bhíkšu, odevzdal svému Mistrovi a Mistr ho okamžitě poslal pryč s kravami, takže nedostal ani kousek jídla, které přinesl. Po deseti dnech ho gurudév znovu zavolal a zeptal se: „Upmanju, synu, cokoli přineseš jako bhíkšu, všechno mi dáš a nic nedostaneš zpátky. Tak co jíš?" Upmanju řekl: „Gurudévo, poté, co ti odevzdám první bhíkšu, jdu žebrat ještě jednou a pak se najím." Gurudév se rozčílil: „Chlapče! To je jasný prohřešek. Tím vydíráš lidi, ke kterým chodíš a toho by se sádhu nikdy neměl dopustit! Na bhíkšu choď pouze jednou!" Po dalších deseti dnech si gurudév znovu zavolal Upmanjua a zeptal se ho: „Synu, nemáš dovoleno chodit podruhé na bhíkšu. Když dáš úplně všechno mně, co potom jíš.?" Upmanju řekl: „Gurudévo, piju mléko od krav." Gurudév ho napomenul: „Krávy ale patří gurukulu, nikoli tobě, nemáš tedy právo si to mléko brát pro sebe! Přestaň s pitím mléka! Jdi a odveď krávy na pastvu." Opět uplynulo deset dní a gurudév si znovu zavolal Upmanjua, vyjmenoval vše, co Upmanju nemá povoleno dělat a zeptal se ho, jak přežívá, když nemůže jíst bhíkšu ani pít mléko krav. Upmanju řekl: „Gurudévo, když telátka pijí mléko od svých matek, pak lížu pěnu, která jim zůstává na tlamičkách." „Jakého hříchu se to dopouštíš," rozzlobil se na něj gurudév, „ubohá telátka ze soucitu k tobě pak dělají víc pěny, místo aby se sama napila mléka, a pak zůstávají hladová. Nikdy nikomu nesmíš krást jídlo!" „Gurudévo, moc se omlouvám, nebyl jsem si vědom tohoto zákazu.“

Uprostřed jedné noci se spustil strašný liják. Za gurudévem přišel žák a řekl: „Bábdží, přehrada na našem poli nad ášramem začala na jednom místě přetékat, a to může brzy ohrozit celý ášram." Mistr se zeptal žáků, kdo z nich půjde a opraví to, ale každý měl nějaké výmluvy a nikdo nebyl ochoten pustit se do práce uprostřed noci v takové deštivé tmě. Ano, jsou tři druhy žáků - uttama, madhjama a kaništha. Kaništha je ten, kdo dostane od Mistra pokyny k nějaké práci, ale snaží se přehrát tuto práci na někoho jiného. Madhjama je ten, kdo se dožaduje zvláštního požehnání a uznání od Mistra za to, co dělá, a pak je ochoten to udělat. Uttama je ten, který když vycítí, co si jeho matka, otec nebo gurudév přejí, aby bylo uděláno, okamžitě jde a vykoná perfektně celou práci, ještě před tím, než je pokyn vysloven.

Takže když Upmanju uslyšel, že gurudév si přeje poslat někoho na opravu přehrady, okamžitě se k té práci nabídl. Mistr nejprve nesouhlasil, protože tak nebezpečná práce není vhodná pro šestileté dítě. Když ale viděl Upmanjuovo odhodlání, dovolil mu jít. Upmanju popadl motyku a vydal se do tmy. Dorazil na místo, ale malou motykou nedokázal zastavit silný proud vody, valící se kanálem v přehradě. Nemohl připustit, že by nedokázal splnit guruvákja, tak si do kanálu aspoň lehl na záda. Ale ani to nestačilo, tak si pokryl tělo hlínou, aby příval zablokoval, dokud voda nepřestane téct. Ano, Riši podrobil svého žáka tak těžké zkoušce.

V devět hodin ráno krávy bučely, protože je nikdo nevyvedl ven. Riši se ptá: „Kde je Upmanju?" Někdo odpovídá: „Gurudévo, v noci jste ho poslal na pole, buď zemřel hlady, nebo utekl." Riši řekl: „Ne, ne, můj Upmanju by nikdy neutekl, pojďte se mnou, měli bychom ho hledat." Našli ho zahrabaného v přehradě na poli, stěží mu byl vidět obličej. Mistr mu řekl trochu přísně: „Co tady děláš?" Řekl: „Gurudévo, nedokázal jsem navršit tolik hlíny, abych zastavil proud vody, musel jsem ji zablokovat svým tělem." „Dobře," řekl Mistr, „teď ale vstaň, my opravíme hráz a ty vezmi krávy na pastvu, čekají na tebe."

 Nikdo se nezeptal, jestli má hlad, žízeň nebo jestli je mu zima. A tak šel s kravami. Jak byl naprosto vyčerpaný a hladový, začal jíst listy různých rostlin a stromů. Jedny z nich byly ale jedovaté a Upmanju oslepl. Jednou večer, když se vracel s kravami do ášramu, se zřítil do prázdné studny. Krávy se vrátily, ale ne tak Upmanju. Mistr se ptal: „Kde je Upmanju?" Ostatní řekli: „Gurudévo, co jste čekal, když jste ho podrobil tak těžkým zkouškám? To by nikdo nevydržel. Utekl." „Ne, ne," opakuje Ršišvar s jistotou v hlase. „Upmanju by nikdy neutekl."

Mistr vzal všechny ostatní žáky a vydali se ho hledat. Chodili všude možně, volali: „Upmanju, Upmanju" a když se přiblížili ke studni, zaslechli ho, jak volá: „Gurudévo, gurudévo!" Mistr se podívá dolů do studny a říká: „Co děláš na dně studny?" Upmanju odpovídá: „Gurudévo, vrátily se vaše krávy v pořádku do ášramu?" „Ano, krávy přišly, ale co ty tady děláš?" Upmanju smutně říká: „Gurudévo, mám hlad a nebyl jsem už schopen ho snést. Zakázal jsi mi chodit na bhíkšu, pít kravské mléko, lízat pěnu ze rtů telátek, tak abych zahnal hlad, jedl jsem listy různých rostlin, ale některé z nich byly asi jedovaté a poškodily mi zrak.“ Mistr dal Upmanjuovi požehnání a on dostal vnitřní vizi Boha. Bůh mu pak dal požehnání a Upmanjuovi se vrátil zrak. Pán natáhl ruku s nějakou sladkostí a řekl Upmanjuovi: „Synu, máš hlad, vem si tento prašád, to je bhíkša pro tebe." Upmanju odpověděl: „Nevezmu, můžete mi ho dát, ale nebudu ho jíst." „Proč?" ptá se Pán. „Nejprve by měl být nabídnut mému gurudévovi. Dá-li mi ho on, sním ho, jinak ne." Potom rši řekl: „Ach můj synu, ty ses stal takovým jako Bůh sám." Znovu mu požehnal a všechny jeho bolesti a problémy byly odstraněny. Dodnes je jméno Upmanju symbolem nejvyšší guru šraddhy. Kéž je každý žák jako on. A každý Mistr hledá takového žáka. Mistr se stará o každého žáka v každém okamžiku a současně hledá hranice bolesti, kterou dokáže ještě snést.

Dnes jsme tedy měli možnost vidět skutečné mahátmy, kteří svou vlastní tapasjou a sádhanou dosáhli něčeho, co přitahuje všechny druhy lidí. Byly tam davy lidí z celého společenského spektra. Mnoho VIP, mnoho vysoce postavených úředníků, mnoho obyčejných bhaktů a všichni tam pobíhali s bosýma nohama, oblečeni v dhótí, kurtách a turbanech, dělali sévu návštěvníkům. Co se týká 1100 chlapců, ti přijali slib, že se budou řídit disciplínou gurukulu.

Na tomto světě není nedostatek velkých duší, a pokud se nám zdá, že ano, pak je to jen nedostatkem našeho porozumění, neboť nemáme dostatek víry a lásky. A to je důvod, proč je zmatek na tomto světě. Proto byste měli být vděční, že můžete žít v tomto gurukulu, kde dlouhou dobu žil Holygurudží, dělal mnoho sádhany a meditací. Můžete sem přijet i na návštěvu. Využijte příležitost dělat sévu a čiňte tak s tjágou.

Šrí Díp Naráján Bhagaván kí Džaja